Choď na obsah Choď na menu

Mladá, černovlasá dívka seděla sama na lavičce v parku a hrála si s dýkou. Obrázok Měla na sobě gothic šaty a spoustu bílého make-upu, a možná proto působila tak smutně, až skoro nemocně. Jakoby uzavřená ve svém vlastním světě. Jakoby nevnímala, co se kolem děje. Ale vnímala - když kolem procházela holka přibližně jejího věku, vzhlédla. Zabij ji! To je ta děvka, co ti přebrala tvojeho kluka! Zabij ji! Přece ji nenávidíš! "Nech mě být! Vypadni!" vykřikla dívka na lavičce a druhá se polekala. "Ahoj Claire! Vždyť jsem se tě ani nedotkla!" Zabij ji! Zabij ji! Zabij ji! Claire se prudce zvedla z lavičky a skočila po dívce stojící naproti. Bodla jí dýku do hrdla a zuřivě své útoky opakovala. Dívka vykřikla a padla k zemi. "Pomoc!" Do krku se jí znova zabořila ostrá čepel. Došel jí dech. Zachroptěla a z pusy jí vytekla krev. Claire nepřestávala. "Zabiju tě, mrcho!!!" Následovalo bodnutí za bodnutím. "Chcípni!" Dívka však byla dávno mrtvá...Nebyla to její první vražda. Před rokem zabila své rodiče, před týdnem bratra, včera kamarádku a dnes sokyni. Utekla dokonce z psychiatrické léčebny. Pořád slyšela hlasy, které ji nutily dělat "zlé věci". Už nevěděla, jak dál. Snažila se tomu bránit, ale nešlo to. Tak co má dělat? Co má proboha dělat?! Běžela městem, ruce i tvář od krve a lidé okolo si ji prohlíželi jako přízrak. Byli jí ukradeni. Proč někoho nezabiješ? "Zmlkni! Drž tu svojí posranou hubu!" Skupinka lidí se po ní nechápavě ohlédla. "Ta je sjetá..." Zabij je! Běž domů, vytáhni pistoli a vrať se sem! Zastřel je! "Přestaň! Já nechci!" Chceš! Zabij je! "Nechci! Nechci! Nechci!!!" rvala si vlasy a křičela. "Ty krávo zfetovaná, neřvi tady!" ozvalo se odněkud. Nevnímala. Zabij! Zabij! Zabij! Vběhla do vysokého domu a běžela po schodech, dokud nedorazila do třetího patra. V rychlosti vlezla do svého bytu a zabouchla. Bezděčně se začala hrabat v šuplíku a hledat revolver. Ano, zabij je!Nadechla se. Našla ho! Vložila do něj náboje a v pomatení smyslů vyběhla z bytu na chodbu. Tam se však zastavila. Cítila se jako můra ve světle. Chodba byla bílá, ona v černém a zmatená. Zdálo se jí to zvláštní. Odněkud se ozvaly hlasy. Lidé... Jsou tam! Zabij je! Na co čekáš? Běž a střílej! "Ne!" špitla. "To přece nejde..." Jde to! Zabíjej! Běž! Rychle! Odjistila zbraň. "Nemůžu! Nemůžu to udělat!" Můžeš! Nikdo ti nebrání! "Ne!" Ano! Do očí jí vhrkly slzy a hlas se jí zlomil. "Ne..." vložila si hlaveň revolveru do úst a stiskla spoušť...